Moje „roztroušená skleróza“ aneb Děti si toho pamatují víc než si myslíme.

Začalo to úplně nenápadně. V roce a půl se mnou Kryštof i Eliška začali “vyprávět” básničky. Nejdřív citoslovce: “Bác, hej rup, hop,…..”. Postupně přidávali slova a někdy byli i rychlejší než já. Oblíbené ukolébavky jsme začali zpívat minimálně ve dvou a v knížkách jsem nesměla vynechat ani slovo. Překvapovalo mě, kolik si toho jsou schopni zapamatovat u textů českých i anglických.

Pak jsem si ale uvědomila, že když chtějí oni doplňovat mě, tak bych to samé mohla chtít i já po nich. A upřímně, nestačila jsem se divit, jak to začalo fungovat.

Nejdříve jsem řekla téměř celý verš a pak jsem se záměrně odmlčela, jako bych nevěděla jak dál. Nemusela jsem dlouho čekat a Kryštof nebo Eliška mě doplnili. U pohádek jsem začala vynechávat slova na konci vět, pak poslední dvě. Zkusila jsem i slova, která byla uprostřed věty a nakonec celé krátké věty. S většinou vynechaného textu nemá nyní téměř čtyřletý Kryštof problém. A co víc, začalo ho to dost bavit a uspokojení ze znalosti textu je na něm také vidět. Především tehdy, když si najdou čas na čtení s tátou.

Elišce budou dva roky. Nyní je ve fázi doplňování citoslovcí a slov na konci veršů a částí vět. Čirá dětská radost, kterou u toho bezprostředně projevuje, je pro mě motivací v tom pokračovat.

Trénování paměti není k zahození. Být si však vědom svých dovedností a pocitu uspokojení z vědění je, dle mého názoru, pro jejich další rozvoj také důležitý krok. Celý život snad budou toužit poznávat, objevovat a pociťovat radost ze znalostí.