„Máma jako pomeranč“ aneb Děti mají právo vědět, že Vám dochází trpělivost.

Znáte to. Snažíte se přimět děti k úklidu hraček, k oblékání apod., ale nic se neděje. Chvíli to zkoušíte po dobrém, ale pak už Vám dojde trpělivost a houknete na ně nebo to uděláte sami. Výsledek nic moc.

Naštěstí existuje minimálně ještě jedna možnost. Můžete je totiž upozornit, že s jejich nečinností se snižuje Vaše trpělivost, která může nakonec i úplně zmizet, a z Vás se může stát nepříjemná fúrie.

Naprosto abstraktní pojem “zmenšující se trpělivosti” jsem Kryštofovi (téměř 4 roky) a Elišce (téměř 2 roky) přirovnala k velikosti melounu, pomeranče a následně třešně. Dostala jsem tenhle tip na kurzu od Pavla a Taťjany Kopřivových[1]. Jakmile se dostaneme k třešni, je minimálně Kryštofovi jasné, že už si to u mě rozházeli a že budu nekompromisní. Jednou kontrolní otázkou: “Mami jsi jako pomeranč?” si Kryštof utvořil představu, zda už si má přestat hrát a nebo zda má ještě malou chvíli na to, aby s tím přestal. A pak se také mimochodem zajímal o to, jak se cítím. Že ho to nenechalo klidným jsem zjistila hned po mé odpovědi ANO. Kryštof se totiž se slovy: “Tak já už jdu.” zvedl a šel se oblékat.

Zároveň je tohle upozornění také můj ventil. Popsání vlastních pocitů nespokojenosti a seznámení dětí s tím, jak se v dané situací cítím, mi pomáhá zůstat klidná ještě o trochu déle. Daří se mi tak předcházet neočekávaným výbuchům zlosti a vzteku, které jsou pro děti jednoznačně stresující a nepředvídatelné.

[1] Respektovat a být respektován, Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Taťjana Kopřivová, Pavel Kopřiva - Spirála, 2008

1. října 2011