Tetička z Tramtárie aneb Opravdový dárek

Čekali jsme návštěvu tetičky. Děti netrpělivě poslouchaly zvukům domu a byly v plné pohotovosti. Připravené rychle otevřít dveře a tetičce skočit do náručí. Zazvonil zvonek, dveře se rozletěly a tetička byla pod palbou výkřiků: „Překvapení!“, „Máš překvapení?“, „My chceme překvapení!“. Z tetičky tentokrát nic „nevypadlo“, a tak se miláčci otočily o 180 stupňů a odběhly.

Nejhorší scénář, který jsem si dokázala představit. Jenže pak jsem si uvědomila, že si za to tetička může tak trochu sama. Párkrát se totiž stalo, že dříve než teta odložila kabát, tak už z tašek a kapes vytahovala lízátka, maliny a jiné dobroty. A pak si šla dát kafíčko, aniž by si s nimi pohrála. Sama tedy děti naučila, že její příchod = cukrátko a konec. Snížila svou přítomnost na úroveň kostky cukru. Společné trávení času a vytváření vztahu s dětmi odložila až na minimálně druhé místo.

Korunu tomu teta ještě někdy nasadila tehdy, když se dětí před předáním daru zeptala, zda byly hodné. Naráz se z daru stal úplatek za slušné chování, které bez úplatku nemá smysl. O pravém důvodu daru - bezpodmínečném vyjádření uznání, lásky, zájmu a přátelství* - se děti ani náhodou nedozvěděly. A to už ani nedodávám, že dar by měl být i anonymní a bez nároku na protihodnotu.

Jak tedy dětem předat přinesená překvapení? Nejlépe až potom co si tetička s dětmi chvíli pohraje a dá jim tím najevo, že důvodem její návštěvy jsou skutečně ony samy. Při předání překvapení pak může dětem popravdě říct, že jim chtěla dárkem udělat radost, protože je má ráda takové, jaké jsou.

*Respektovat a být respektován, Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová, Spirála 2008, kapitola o odměnách strana 165