Když má prevít navrh aneb Zapomeňte na rákosku a nechte mluvit loutku.

Stalo se mi něco, co se Vám už stalo asi taky. Kryštof mě totálně ignoroval a vůbec se mnou nehodlal navázat spolupráci. Babička s dědou seděli u prostřeného stolu, stydla jim polívka a Kryštof lítal po prvním patře domu nahatej a odmítal se oblíct a jít dolů obědvat. Do toho na mě visela Eliška a odmítala se pustit. Kryštofovi bylo 2,5 roku a Eli 7 měsíců. V tu chvíli nezabíralo trpělivé vysvětlování, sliby ani výhružky. Jediné co v té chvíli fungovalo dokonale bylo to, jak mi Kryštof zvedal mandle.

A pak na mě ze zdi kouknul Pinoccio a já se ho chytla jak tonoucí stébla. Rozhýbala jsem jeho dřevěné ruce a nohy a začala jsem na oba mluvit jeho prostřednictvím. Stal se zázrak, obě děti se na něj vrhly a začaly s ním okamžitě komunikovat. Během několika sekund se Kryštof nechal obléct a Eliška se za jeho nosem vrhala už po svých čtyřech. Loutku vnímaly jako parťáka, kterého znají odjakživa a neměly potřebu se vůči němu vymezovat, ba naopak, chtěly se mu zavděčit….chtěly být jeho velký kamarádi.

Od té doby jsem s sebou začala na náročnější akce nosit plyšovou loutku hrocha, který toho za mě spoustu vyřešil. K prvním narozeninám dostala Eli Klaunku z lipového dřeva. Z mého pohledu dárek století.

Z pohledu odborníků je loutka výborný nástroj na učení. V dětech maňásci a loutky vyvolávají radost ze hry, při které jsou ochotny přijímat nové podněty a informace, učit se nové věci a mají snahu loutku napodobovat. Hra s loutkou dle názoru odborníků také podporuje soustředění, sebejistotu a podporuje schopnost dětí se vyjádřit.

1. prosince 2010