Boty, které (NE)šlapou po štěstí aneb Přirozené důsledky chování místo kázání.

Byla středa sedm hodin ráno a v Ostravě už bylo 23 stupňů Celsia ve stínu. Moje pětiletá Eliška se rozhodla, že půjde do školky v zimních kozačkách s hrubým kožíškem. Nejprve jsem měla připravený monolog o tom, jak jí v nich bude teplo, a že se v létě v kozačkách nechodí, a že je to blbé, že se jí možná budou děti posmívat apod. Pak jsem se ale zarazila a jen jsem pronesla: “Mě osobně by v takovém horku bylo v kozačkách pekelně teplo”. Podívala se na mě a odpověděla, že by to chtěla zkusit.

Do školky to máme přes celé sídliště, kdy po cestě potkáváme opravdu spoustu lidí. Cestou ještě vedeme prvorozenou dceru Emily před školu. Když ta zjistila, že jde Eli v kozačkách, prohlásila, že jestli to myslíme vážně, tak ona s námi tedy nejde. Jen jsem se usmála a šly jsme. Emily šla nakonec 100 metrů před námi a dělala, že k nám nepatří. Před školou se s námi urychleně rozloučila.

Už při odchodu z domu jsme potkaly polovinu sousedů, které normálně nepotkáme. Všichni se otáčeli, nikdo se na nic neptal, jen měli takový ten výraz s otázkou v obličeji, co to má znamenat. Elinka byla opravdu nadšená, že může jít v kozačkách a pořád brebentila, jak to vypadá k té sukni a tílku dobře. Po 500 metrech mi už tekl po zádech pot. Eli se ale také začala péct a také začala protestovat: “Mě je v těch botách horko, já je nechci.”

Už jsem se slyšela, jak říkám: “Já jsem to věděla, ale ty neumíš poslechnout!” Naštěstí jsem jen naprázdno polkla a nic z toho neřekla. Místo toho jsem jí dala na výběr, že buď půjde bosa, nebo v těch kozačkách dojde do školky. Jiná alternativa nebyla, protože domů už jsme se vrátit nemohly. Eli se rozhodla jít obutá, nicméně souhlasila s tím, že v těch botách je opravdu horko, a že už v nich bude chodit jen v zimě. Pak mě ještě poprosila: “Mohla by si říct tátovi, ať mi odpoledne vezme sandálky, až pro mě půjde?” To jsem ji samozřejmě slíbila.

Dokonce jsem ty sandálky měla celou dobu v kabelce. Věděla jsem ale, že jí je po cestě nedám, že nemůže spoléhat na to, že to máma vždycky vyřeší. Zároveň jsem se ale bála, že je manžel zapomene doma a ona půjde odpoledne ve 31 stupních v kozačkách domů. Dala jsem je dospod pytlíčku, co má u věšáku, a manžel jí je pak vyndal.

Byla to pro mě velká úleva, že jsem to zvládla. Že jsem nementorovala, že mi bylo jedno kolik lidí nás v červenci vidí jít v zimní obuvi, … Kéž by mi to šlo takhle častěji, je to nakonec tak jednoduché.

autor: Zuzana Žurková

textová úprava: Lenka Míkovcová

O přirozených důsledcích chování a trestech se můžete více dočíst v knize Respektovat a být respektován, Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Taťjana Kopřivová, Pavel Kopřiva - Spirála, 2008.